Výzkumný reaktor LR-0 je lehkovodní reaktor nulového výkonu. Slouží jako experimentální reaktor pro měření neutronově fyzikálních charakteristik reaktorů typu VVER a PWR (vodo-vodní energetický reaktor, tlakovodní reaktor).
Experimentální reaktor LR-0 poskytuje vědecko-technickou základnu pro experimenty v oblasti fyziky aktivní zóny a stínění lehkovodních reaktorů typu VVER (Temelín, Dukovany a další reaktory ruské konstrukce) a experimenty související se skladováním vyhořelého paliva z jaderných elektráren a s perspektivními směry v jaderné energetice. Reaktor LR-0 je řešen univerzálním způsobem, vhodným pro realizaci fyzikálních experimentů na aktivních zónách typu VVER v širokém rozsahu počtu kazet, obohacení paliva, s různou koncentrací H3BO3 v moderátoru, s různým uspořádáním absorpčních elementů v kazetách apod. Velmi důležitou součástí výzkumu je modelování a experimentální ověřování radiačního poškození materiálů vnitroreaktorové vestavby a reaktorových nádob VVER.
V projektu reaktoru LR-0 byly respektovány specifické požadavky vyplývající z hlediska zajištění jaderné bezpečnosti všech provozních stavů a také z jeho určení k fyzikálnímu výzkumu aktivních zón typu VVER.
V šedesátých letech byl vybudován těžkovodní reaktor nulového výkonu TR-0, který sloužil pro výzkum aktivní zóny energetického reaktoru KS-150 (A1 Jaslovské Bohunice). Byl uveden do provozu v roce 1972 a provozován do roku 1979. V souvislosti se změnou orientace naší i celosvětové jaderné energetiky z těžkovodních na lehkovodní reaktory byl experimentální těžkovodní program ukončen v roce 1975 a v letech 1976–1979 po částečné přestavbě pokračovala v hnací těžkovodní zóně měření s lehkovodní vložnou zónou LVZ-I.
Na začátku osmdesátých let byl reaktor celkově přestavěn na reaktor LR-0 – experimentální lehkovodní reaktor „nulového“ výkonu. Od té doby až do současnosti slouží reaktor LR-0 hlavně pro výzkum aktivních zón, skladovacích mříží a modelových experimentů reaktorů typu VVER-1000 a VVER-440. Do trvalého provozu byl reaktor uveden v červnu 1983.
V reaktoru probíhá štěpná reakce tepelných neutronů v palivových proutcích s uranem, který obsahuje také štěpitelný izotop 235U. Reakce je řízena buď výškou hladiny moderátoru nebo experimentálním klastrem. Moderátorem – zpomalovačem neutronů na rychlost vhodnou pro další štěpení – je demineralizovaná voda. V ní je rozpuštěná kyselina boritá H3BO3 o koncentraci 0–12 g/l, která slouží jako pomocný absorbátor neutronů. Výkon reaktoru je nízký, jeho maximální tepelný výkon je 1 kW, což zdaleka nestačí k ohřátí vody, které je v reaktoru zhruba 20 m3, ani o jediný stupeň Celsia. Tento výkon není ani milióntinou výkonu reaktoru v Temelíně, takže konstrukce reaktoru LR-0 je mnohem jednodušší – protože ale uvnitř platí stejné fyzikální zákony, lze v něm zkoumat i vlastnosti reaktorů daleko větších.
Bezpečnost ovládacího zařízení reaktoru je tvořena řadou bezpečnostních prvků. Uvést lze například redundanci řídicích jednotek a logiku výběru dvou správných signálů ze tří paralelně zapojených aparatur. Všechna důležitá zařízení jsou součástí bezpečnostního řetězce, jehož rozpojení okamžitě odstaví reaktor. Zastavení reaktoru je kontrolováno i v případě ztráty napájení OZ (z baterie je napájena tzv. vybraná signalizace otevřených havarijních ventilů moderátoru a indikace dolní polohy havarijních klastrů). Reaktor LR-0 odstaví nejen zasunutí absorpčních tyčí jako v energetických reaktorech, ale navíc i rychlé vypuštění moderátoru do zásobních nádrží.
Nádoba reaktoru je umístěna v betonovém stínicím bunkru. Sestává se ze dvou částí vyrobených z hliníku o vysoké čistotě (čistota materiálu nejméně 99,5 %). Spodní válcová část má průměr 3,5 m a výšku 6,5 m, stěny mají tloušťku 16 mm, dno 25 mm. Horní čtvercová část má rozměry 6 × 6 m, výšku 1,5 m a je se spodní částí svařena v jeden celek. Vnější válcová část nádoby je zastíněna 1 mm silnými kadmiovými plechy a celá nádoba je zakryta odnímatelnou tepelnou izolací v tloušťce 100 a 200 mm.
Jaderné palivo lze do aktivní zóny zakládat v různých geometriích a v roztečích podle použité nosné desky; vše závisí na tom, co je potřeba pro ten který experiment. Kromě paliva a absorpčních klastrů jsou v zóně ještě suché kanály pro měřicí přístroje z hliníkových trubek ∅ 80 × 5 mm. Základní symetrické konfigurace AZ (počet kazet): 7, 19, 31, 55, 85, 121.
Slouží pro zpomalování rychlých neutronů vzniklých ze štěpení uranu až na tepelný pohyb, při kterém lze vyvolat další štěpení uranu. Jako moderátor se používá demineralizovaná (velmi čistá) voda, někdy s rozpuštěnou kyselinou boritou (H3BO3) o koncentraci 0–12 g/l, která slouží jako absorbátor neutronů pro řízení výkonu reaktoru (na LR-0 na rozdíl od skutečné elektrárny nelze koncentraci měnit za provozu). Maximální povolená provozní teplota moderátoru je 70 °C a dosahuje se jí vnějším elektrickým ohřevem, protože výkon reaktoru je k jakémukoliv ohřevu nedostatečný.
Kazety reaktoru mají tvar šestibokého hranolu a jsou následujících dvou typů:
VVER 1000 – je model bezobálkové kazety reaktoru zkrácený na 1/3 původní délky (Temelín 3,5 m) se standardním nebo regulárním rozložením. Skládá se z nosného skeletu (jedna centrální a 18 vodicích trubek a volitelný počet distančních mřížek), do něhož je založeno 312 palivových proutků. Nerezové vodicí trubky slouží k vedení absorpčních elementů klastrů. V ose kazety je centrální trubka pro vnitroreaktorová měření (např. teploty, tlaku nebo neutronového toku). Aktivní část má celkovou výšku 1 250 mm. Palivové proutky ze zirkoniové slitiny jsou naplněny tabletami z lisovaného keramického prášku UO2.
VVER 440 – má kazetu podobnou jako předchozí typ, ale skládá se z pouze 126 palivových proutků, kazeta má obálku z hliníkového plechu a nemá vodicí kanály pro absorpční klastry.
Absorpční klastry se používají k řízení výkonu reaktoru. Skládají se z 18 proutků s absorbátorem spojených do jednoho celku, který je pomocí elektrických pohonů vytahován z jaderného paliva podle povelů operátora reaktoru. Jako absorbátor se i zde používá bór, tentokrát v chemické formě bílého pevného B4C. Část klastrů je za provozu plně vytažena z reaktoru a slouží pro případ nutnosti odstavit reaktor – tzv. havarijní klastry. Ostatní klastry („experimentální“) lze při spouštění reaktoru nastavit do libovolné polohy podle požadavků experimentu. Obvykle se v reaktoru používá 6 až 16 klastrů. Výkon lze řídit i výškou hladiny moderátoru.
Je použit zdroj typu 241Am/Be s emisí 6,6·106 neutronů za sekundu. Je umístěn v kontejneru pod nádobou reaktoru, pro spouštění reaktoru se mechanicko-pneumaticky zasouvá do reaktoru a poskytuje první neutrony pro bezpečný start štěpné řetězové reakce. Po spuštění a stabilizaci řetězové reakce je neutronový zdroj na povel operátora vysunut z aktivní zóny a za provozu se už nepoužívá.
K monitorování radiační situace v bezprostředním okolí reaktoru slouží dozimetrický systém, který měří dávkový příkon záření beta a gama. Je vybaven varovnou zvukovou a světelnou signalizací, která se aktivuje při překročení nastavených limitů.
